Už jako malý, když mi byly přibližně tři roky, jsem začal říkat, že budu jako můj děda – léčit lidi. Děda byl internista, vedoucí kliniky, matka porodní asistentka. Měl jsem vždycky raději knihy o anatomii než knížky pro děti, líbily se mi nemocnice, hřbitovy, obecně místa, kde se pomáhalo.

V jedenácti letech jsem poprvé začal pomáhat; připravoval jsem a rozvážel sendviče lidem bez domova, kteří se zdržovali na nádraží.

Dobrovolnictví mi není cizí (Asociace hospiců, Lodž, Nadace Dom, Lodž, ve městě, kde nyní žiji jsem prvním a jediným polským dobrovolníkem). Také jsem dvakrát cizímu člověku řekl, že si vezmu život a v dopise na rozloučenou jsem uvedl, komu mají transplantovat mé srdce – nevěděl jsem však, že takhle to nefunguje – bylo mi něco málo přes dvacet let.

Má vůle pomáhat, upřímnost a široká znalost života zapříčinily, že jsem úplně sám. Nikdo nerozumí bytostem, jako jsem já, protože žijeme v odlišném světě, kde nejdůležitější je spirituální dimenze. Mám určitý plán pro duši a platím vysokou cenu za to, že jsem sám sebou.

 

Od devíti let jsem trpěl těžkými úzkostmi, depresemi a několikrát jsem se pokusil ukončit můj život. Jako dítě jsem tvrdil, že mám depresi, protože symptomy odpovídaly tomu, co jsem se dočetl v odborné literatuře. Pětkrát jsem vyhledal pomoc na psychiatrii, protože už jsem to sám nezvládal. Psychofarmaka jsem bral jen když jsem byl hospitalizován, jelikož jsem si byl plně vědom toho, že nepomáhají a spíše škodí. Lékaři, “specialisté”, tvrdili, že jsem smrtelně nemocný. Nyní jsem vděčný, že jsem naživu a že mě mí andělé ochránili – při jednom z pokusů vzít si život jsem je dokonce slyšel, ale rychle jsem na to zapomněl. Vděčím této chorobě, protože jsem načerpal zkušenosti a vím, jak efektivně pomáhat.

 

Pět let předtím, než jsem získal certifikát k rekonektivnímu léčení (v roce 2019), jsem narazil na knihy od doktora Erika Pearla. Ve stejném roce jsem absolvoval kurz rekonektivního léčení (standardní i distanční). Kdybych tento kurz nepodstoupil, nevěděl bych, že mi stačí jen jedno sezení, abych mohl léčit. Léčit můžete nejen lidi, ale i rostliny, zvířata a sebe. Nikdo z tohoto oboru o tom však nemluví ani nepíše. Praktikují také to, že musíte podstoupit několik sezení. Má upřímnost mi ale nedovoluje takto zacházet s lidmi; věřím, že jedno sezení stačí. Nicméně pokud si to mentee přeje (ti, co řídí byznys, mají klienty, já jen pomáhám), mohu poskytnout jedno až dvě sezení navíc.

Zlepšil jsem způsob rekonektivního léčení a dal jsem o tom vědět doktoru Erikovi Pearlovi. Navíc přenáším energii lásky na lidi každý den, ne jen o sezeních. Dělám to od srdce, což někdy E. Pearl předvádí těm, které to zajímá.

 

Rekonektivní léčení mi pomohlo hned. Moje onemocnění jednoduše zmizelo, což mě ohromilo. Jsem šťastný, veselý a plný energie a to už tomu jsou dva roky, co jsem podstoupil sezení. Třikrát jsem odmítl práci v největším centru rekonektivního léčitelství v Praze, jen abych mohl pomáhat v Polsku. Garantuji vám, že nenajdete nikoho jako já, protože se hluboce zapojuji do každého sezení; často během nich i pláču radostí. Nejvíce pro mne znamenají reakce lidí; když mi děkují, když mi říkají, jak jim léčení změnilo celý život.

Sezení jsou zábavnější než sex, a to říká osamocený muž. Miluji pomáhat ostatním a proto jsem tady a léčím. Bohužel mne většina lidí z obdobných oborů považuje za podvodníka – těchto lidí je mi upřímně líto, protože budou trpět a nadále zbytečně utrácet peníze za materialistické lékaře, kteří jsou nejčastěji ochotni léčit vás až do konce života. To se vak s časem změní.